Smutné príbehy

Tak krásne a predsa tak smutné... ;(

→→→→ My happy ending ←←←←

Bola šťastná...s prvým..ale keď on ju opustil nenachádzala síl.Pomohol jej najlepší kamarát do ktorého sa zaľúbila...

Potom jej éx všetko oľutoval...

ALE čo teraz???

Stojí na rozhraní?

...Byť s tým ktorý jej ublížil ale MILUJE HO stále ...alebo byť s tým ktorý jej pomohol keď to potrebovala a tiež ho ľúbi?

Najlepšie skončiť všetko a tak sa 100% rozhodné správne.Nebude už pociťovať viac tú bolesť,ktorú cíti teraz,už len raz v živote pocíti bolesť a to vtedy keď sa jej ruky dotkne ostrá a chladná žiletka.To bude posledná BOESŤ ktorú v svojom živote pocíti,už jej NIKTO viac neublíži...

                                                                      Ublíži si jedine sama...

To bude pre ňu tá NAJSLADŠIA bolesť v jej živote lebo bude vedieť že to je tá posledná...že už navždy bude šťastná... :) Bude šťastná kdesi v diaľke.Kde už nikomu neublíži a kde už nik neublíži jej...

Už jej nik nepomôže.Už jej nik nezovrie ruku a povie Mám ťa rád :).Už nik jej nedá pusu :* a nezohreje ju keď jej bude zima.Už nikto jej v slzách nepovie ♥Milujem ťa si môj život... :´(

NIKDY nespozná ten pocit keď sa vydá...NIKDY nespozná čo je mať vlastné deti....NIKDY nespozná čo je to dovolenka s milovanou osobou....NIKDY nespozná to o čom snívala keď bola malá.... Keď bola malá snívala o dome, mužovi, deťoch...

LÁSKE-) O tom slove ktoré ju dnes zabíja...Vtedy si predstavovala že je to najkrajšie čo bude v živote mať. Netušila že to nie je len slovo,že to slovo si podáva ruku zo slovom SMRŤ.

Áno s tým slovom,ktoré jej od detstva naháňalo strach a hrôzu...

Snívala že raz stretne chlapca a ten sa do nej bláznivo zaľúbi.Nebudú mať problémy že budú najšťastnejší na svete,budú mať deti a budú do smrti šťastný...

Ale DNES už vie že to boli len jej detské sny.Ktoré sa jej nesplnia.V ruke zviera chladnú a ostrú žiletku,ktorá sa k nej potichu prihovára: ,,Načo čakáš? Nebolo dosť trápenia? Dokedy sa chceš takto trýzniť?"

Dievčaťu pomaly stekajú slzy dole tvárou.až vidí svoj odraz na žiletke.

Vidí sa→splakanú, utrápenú.Všetko kvôli tomu o čom kedysi snívala.Ale žiletka sa k nej opäť prihovára...: ,,Dievča načo čakáš?" Dievča na chvíľu začalo uvažovať-Čo jej vlastne bráni v tom čo chce spraviť?

...Kamarátka sa na ňu vykašľala, rodinu má rada ale majú mnoho problémov, a to jediné čo ju držalo pri živote bola   ♥Láska♥...pre ktorú dnes túži umrieť...S toho jej vyplynulo že nemá dôvod žiť...

Pomaly naberá odvahu a sadá si do kúta...kĺzavo dole stenou.Už je skoro na zemi.Vyhrnula si rukáv a pevne zovrela žiletku až pocítila miernu bolesť,žiletka sa jej zarezala do dlane.

Bolelo to.Zrazu jej z dlane začne stekať krv.Vytiahne žiletku a je na nej krv.Rana je dosť hlboká,ale dievča už bolesť necíti.Necíti už nič...len sklamanie.Sklamanie že verila v sny.Pomaly chytí žiletku,otrie ju o nohavice,má ich mierne od krvi ktorá jej steká z dlane a píše list rodičom...iba krátky...lebo sa bojí že ju niekto nájde pred tým ako ukončí svoj život...

Do listu rodičom napíše len letmé..: ,,MILUJEM Vás a odkážte bratovi že aj jeho,že bol úžasný.Nie je to kvôli vám,je to len pre to čo vás spojilo v život a mňa odrádza od života...áno to slovo...slovo LÁSKA..." Dopíše.Položí pero na zem.Ohne papier a dá ho pred seba,v ruke zviera ešte svoj mobil v ktorom má všetky spomienky.Začína čítať sms-ky v tom sa bláznivo rozplače.Slzy jej stekajú dole tvárou,nemá jej ich kto utrieť.Nemá nikoho kto by pri nej bol,potrebovala by svoju kamarátku ale tu už nemá...číta, číta a plače...pomaly už ani nevie čítať.V tom vymaže všetko....všetky sms-ky...

Nechce už spomínať. Sedí a plače.V tom odhodí svoj mobil a ostane v jej ruke už len žiletka.Vezme ju do druhej ruky-pevne ju uchytí a zrazu ju to zabolí...Áno posledná bolesť v jej živote...Bolesť ktorú si spôsobila sama....

Pomaly prestáva vnímať svet okolo nej,krv jej steká z ruky-je na nej priečny rez...REZ ktorý jej nedovoľuje viac žiť...V tej chvíli zavrie očí a posledné čo počuje je v ozvenách MILUJEM ťa ...dvomi hlasmi...a už sa len pousmeje :)

V tom počuje obrovský krik jej mamky.Domnieva sa že vošla do izby,ale už nevládze otvoriť oči a ani jej povedať ako ju miluje...

DIEVČA ZOMIERA...

                           Posledný nádych...

Je koniec...Vidí ako letí,vznáša sa.Je na ceste k nebu.Je prekvapená že prečo k nebu-samovrahovia idú do pekla...

Prichádza do neba,sadne si na obláčik a v tom k nej doletí anjel pohladí ju a povie jej že spôsobila veľkú bolesť jej rodine ale pre ňu to bolo jediné vyslobodenie,preto Boh si ju vzal do neba aby aspoň tu bola šťastná.Dievča je v nebi,stalo sa jej to najkrajšie čo mohlo.Pozerá sa dole...Je jej ľúto že nemôže utrieť slzy mamke a povedať jej ako ju miluje,ale vie že to bolo jediné riešenie...

Dievča dnes necíti žiadnu bolesť...Je šťastná....Navždy...Je mŕtva ale šťastná...Boj so životom prehrala ale BOJ so smrťou vyhrala....Dostala sa do neba...a je navždy šťastná!

,,SAMOVRAH"

Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".

Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.

Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.

Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.

,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."

Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.

Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.

Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.

Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.

Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".

Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.

Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.

Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...

Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.

A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."

S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!

Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.

Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.

Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz